I kluci pláčou! Přestaňte říkat, že to nemají dělat! Proč?

I kluci pláčou! Přestaňte říkat, že to nemají dělat! Proč?
I kluci mohou plakat, samozřejmě!
Foto: istock.cz
Sdílej na facebooku
26. března  2019 
 06:00

„Přestaň, velcí chlapi přece nebrečí! Že se nestydíš, jsi jako ufňukaná holka!“ Je vám to povědomé? Zakažte si podobné komentáře, můžete tím hodně pokazit! A hlavně na tom není ani zrnko pravdy, spíše naopak!

Pláč je naprosto přirozenou reakcí organismu s neuvěřitelně očistným účinkem a neexistuje jediný důvod, proč ho potlačovat nebo skrývat. Dáváme jím průchod nahromaděným silným emocím, vyjadřujeme jím bolest a smutek, dojetí, úzkost, nejistotu nebo i radost. Malé děti s jeho pomocí upozorňují na své primární potřeby, dožadují se pozornosti, něhy a péče.

Ženy jsou obecně více citově založené a disponují vyšší emoční inteligencí, proto je ve společnosti určitým stereotypem, že pláčou více a častěji než jejich mužské protějšky. Potvrdil to i výzkum amerického psychologa Williama Freye z počátku 80. let minulého století. Ten přišel se zjištěním, že ženy pláčou v průměru 5,3krát za měsíc, zatímco muži jen 1,3krát. A navíc žena pláče údajně v průměru pět až šest minut v jednom kuse, zatímco muž jen zhruba dvě a půl minuty.

...
...
Autor: istock

Naučte je nestydět se!

V první řadě je důležité ujasnit si jednu zásadní věc, a to, že žádnému dítěti – bez ohledu na jeho pohlaví – by nikdy nikdo neměl říkat, aby neplakalo. Znamená to totiž to samé, jako kdybyste mu říkali, že není v pořádku to, co cítí a jak se cítí. Říkáte tím, že na jeho emocích v podstatě nezáleží. A to přece není to, co byste chtěli své ratolesti naučit!

Zejména chlapci jsou každou chvíli poučováni a upozorňováni (jakkoli to může být myšleno v dobré víře), že slzy jsou projevem slabosti a „zženštilosti“. Protože silní muži zásadně nepláčou, to je privilegium pro přecitlivělé holky. Takové komentáře samozřejmě okamžitě srážejí sebevědomí a sebeúctu každého malého člověka. Kluka i holky. Když totiž šestiletému chlapečkovi vtloukáte do hlavy, že když si dovolí brečet, je „jako holka“, skutečné sdělení takové věty je: „Holky jsou slabé, ufňukané a ty taky!“ Takže jednou provždy – dívky nejsou slabé, stejně tak nejsou slabí ani kluci, kteří pláčou! Nikdo by se neměl stydět za své slzy! A to v jakémkoli věku.

Smutek i vztek musí ven!

Existuje řada vědeckých studií, které přinesly důkazy naznačující, že přesvědčování chlapců, aby neplakali nebo svůj pláč skrývali, vede u nich dříve nebo později k nezdravému emočnímu vývoji a potlačování vlastních pocitů. Což velmi škodí celkovému duševnímu vývoji, jelikož neventilované emoce samy od sebe nezmizí, mozek je nedokáže správně zpracovat a vzniká problém. Pokud totiž nejsou ty negativní „vypuštěny“ prostřednictvím pláče, mohou pak v nečekaném okamžiku „vybuchnout“ formou záchvatu hysterie, vzteku, nebo dokonce agrese a násilí. Cestu ven si prostě nakonec vždycky najdou! Plakat není nic potupného, k pláči jsou spíše dospělí lidé, které to nikdo v dětství nenaučil. Často se pak potýkají s psychickými poruchami, stavy úzkosti, nízkou sebedůvěrou nebo agresivními sklony.

I táta může plakat!

S dojemným rodinným zážitkem se svěřila dvojnásobná maminka Petra (40): „Náš třináctiletý syn Lukáš začal hodně ponocovat. Svítil v pokojíčku ještě dlouho po půlnoci, téměř s námi nemluvil, a když už, tak odsekával, byl navztekaný a protivný, rozčilila ho sebemenší maličkost. Chápala jsem, že se snaží dohnat školní resty, navíc se chystá na přijímací zkoušky na střední školu. Pronesla jsem jeho směrem několik poznámek typu, že si holt musí své povinnosti a zmeškané úkoly vyřešit sám, a ještě jsem dodala něco ve smyslu, že jsem zvědavá, jak chce všechno stihnout... Jenže pak mě cosi zastavilo uprostřed další výchovné přednášky, sedla jsem si k němu a začala se ptát. Doslova jsem ho přemluvila, aby se mnou mluvil. Nemohl ze sebe dostat kloudné slovo, pořád něco mumlal, nedokázal se pořádně vymáčknout. Přišel za námi i manžel, sedl si vedle mě a společně jsme z Lukáše vydolovali větu, tak plnou vnitřního smutku: Já se ale fakt snažím, mami. A pak mi to došlo, on se vážně snaží. Jenže s jeho poruchou ADHD, dyslexií a dysgrafií mu to zkrátka rychleji nejde. Tak moc chce být dobrý a lepší, jenže jde to jen stěží, i když pro to dělá všechno, co zvládne. Cítí tak obrovskou frustraci, že není dost dobrý a pořád mu někdo připomíná jeho nedokonalost, až jednoduše ztrácí sílu a trpělivost. Nakonec se rozplakal. A můj muž udělal něco, co si budu už vždycky pamatovat. Rozplakal se společně s ním.

Silnější pouto a respekt

Slzy našeho syna mu totiž připomněly, že jako student procházel (s diagnostikovanou poruchou učení a lehkou vadou řeči) úplně stejnými pocity zoufalství a beznaděje a jak moc záviděl svým spolužákům, že jim jde všechno tak snadno a lehce! Všechno Lukášovi řekl. Jak osamělý se cítil, když ho okolí považovalo za outsidera, že musel pracovat pětkrát tvrději než všichni ostatní ve třídě, aby je zvládnul dohnat. Kolikrát se doma musel učit do noci z učebnic a encyklopedií, protože výkladu učitele zkrátka nerozuměl a nestíhal pochytit ani polovinu toho, co říká. A zdůraznil, že navzdory tomu všemu vytrval a nezlomilo ho to. Dál se snažil, dělal vše, jak nejlépe uměl. Stejně jako náš syn! Myslím, že je na čase, aby se mýtus, že muž, který brečí, není chlap, odebral do věčných lovišť. My to máme přesně naopak, pláč je povolen, co víc, dokonce podporován! Učíme oba naše kluky, že bez něj se žít jednoduše nedá. A můj muž svým vcítěním a empatií dokázal, že děláme správnou věc. Nebo si snad myslíte, že místo slz, které před svým synem neskrýval, mu měl říct: Nebreč, to chlap přece nedělá! Tím by mu asi příliš nepomohl.“

 

 

 

 

Sdílej na facebooku
Autor: Simona Procházková

Diskuse ke článku

.

Související články

Video

Pomůžeme vám vybrat porodnici!

Těhotné ženy čeká jedno důležité rozhodnutí. Musí si vybrat porodnici, v níž přivedou svoje dítě na svět. Mezi zařízeními jsou velké rozdíly - některé se ani za posledních třicet let nijak moc nezměnily k lepšímu a stále používají rutinní škodlivé postupy, jiné nabízejí příjemné prostředí, individuální přístup, respektují porodní přání a jsou nakloněné alternativnějším metodám. Případně si tam třeba můžete přivést svoji porodní asistentku nebo dulu.

Která porodnice je nejlepší? Která nejvíce vyhoví vašim představám o tom, jakým způsobem chcete svého potomka přivést na svět? Jaké jsou přednost a zápory jednotlivých porodnických zařízení? Podívejte se na přehled všech porodnic na webu maminka.cz a přečtěte si, jak dopadly v hodnocení ostatních žen. Dozvíte se, které porodnice získaly nejvyšší počet bodů a které naopak úplně propadly, přečtete si zkušenosti rodiček a získáte spoustu informací, které vám pomohou zorientovat se v nabídce a vybrat si tu pravou.

Už máte jeden nebo dokonce víc porodů za sebou? Budeme rádi, když nám i vy napíšete svoje zkušenosti z porodnice a pomůžete tak dalším matkám, aby se rozhodly správně.

PORODNICE

Horoskopy


Zobrazit domovskou stránku