Ve škole andílek, doma vztekloun? Možná trpí úzkostmi nebo hyperaktivitou!
Učitelé si pochvalují, jak pečlivého vzorňáka jste vychovali, mezi spolužáky je považován za veselého pohodáře, zatímco vy máte pocit, že žijete se vzteklým protivou, který si po sobě neuklidí ani talíř, věčně brblá a je s něčím nespokojený? Není na tom vůbec nic divného!
Podle psychologů není zdaleka neobvyklé, že se děti chovají odlišně v různých prostředích. S babičkou a dědou, na narozeninové oslavě kamaráda nebo ve fotbalovém oddíle, tam všude platí jiná pravidla a dítě dokáže zpravidla dobře vyhodnotit, co si kde může dovolit a jak směrovat své jednání. Zatímco rodiče fungují jako spolehlivý „hromosvod“, právě oni nakonec schytají veškeré stresy, tlaky a frustrace, kterými si jejich potomek prošel nebo se v jeho nitru nakumulovaly za celý den, kdy nebyl doma. Jedině s nimi, svými nejbližšími lidmi na celém světě, se totiž cítí naprosto v bezpečí a dovolí si pustit ven veškeré emoce. Ví, že ho neodmítnou, neodsoudí a nepřestanou milovat. Ani když předvede to úplně nejhorší ze svého já.
Pátrejte po příčině!
Zcela jiný způsob chování a komunikace a celkový projev osobnosti, když jsou v bezpečí domova nebo kdekoli jinde, se projevuje často u dětí, které trpí psychickými problémy, sociálními úzkostmi, poruchami učení nebo specifickými poruchami chování (např. hyperaktivita a ADHD) či poruchami autistického spektra. Mají totiž obvykle nízkou toleranci frustrace. Rodiče jsou potom zmatení a nejistí nebo rovnou naštvaní a obávají se, že je vina na jejich straně. Přemýšlí, co dělají špatně.
Přijde dítko domů po vyučování a vy netušíte, proč je tak naštvané, nemluvné, rozčilené nebo extrémně neposlušné? „Pro některé děti (zejména ty úzkostnější, emočně labilnější nebo s nejrůznějšími formami poruch učení a pozornosti) je škola a veškeré povinnosti a úkoly s ní spojené každodenním bojem, který si pak vybírá svou daň doma, v bezpečí. Ve škole se totiž šest nebo sedm hodin usilovně a naplno snaží splnit veškeré pokyny a očekávání ze strany učitelů i spolužáků, což je náročné a vyčerpávající. A posléze se s tím veškerým tlakem a negativními pocity musí nějak vypořádat. A tak jednoduše „upustí páru“ doma,“ vysvětluje Dr. Stephanie Lee, klinická psycholožka v americké společnosti Child Mind Institute. Zároveň dodává, že mnoho z těchto dětí potřebuje a vyžaduje přísnou důslednost, danou rutinu a předvídatelnost situací, čehož se jim ve školním prostředí většinou dostává ve větší míře než doma. Je to logické, rodinný život nemůže fungovat čistě jen jako nalajnovaná struktura a podle seznamu striktních pravidel.
Emoce musí ven!
Požadavky na výkon, trpělivost, klidné sezení, vytrvalost a soustředěnost, bez kterých to při vyučování nejde, mohou být pro řadu dětí velkým stresorem. „Našemu Samuelovi je 15 let a před šesti lety mu byla diagnostikována porucha ADHD, porucha učení a rovněž lehká forma autismu. Je velmi nadaný a chytrý, jen s pozorností a soustředěním má potíže. Přístup ve škole a systém výuky, který mu nevyhovoval, vedly k tomu, že se doma začal projevovat agresivně, byl výbušný a podrážděný. Ve škole se totiž ze všech sil snažil vše zvládat, rozumět učivu, potěšit učitele a také zapadnout do kolektivu. To všechno ho stálo obrovské úsilí a nesmírně vyčerpávalo. Tvrdě pracoval, svědomitě se připravoval, aby udržel tempo a krok s ostatními a byl dostatečně dobrý. Jenže pak se vrátil domů unavený, byl pod neustálým tlakem. Nahromaděný stres musel ven. Často jsem pozorovala, že hledá různé způsoby, jak ze sebe dostat nahromaděné napětí. Zpravidla následoval záchvat vzteku kvůli maličkostem nebo hysterická scéna nad domácími úkoly. Křičel, házel věcmi, kopal do schodů, strčil do bratra a podobně. Situace se zlepšila až poté, co jsme začali navštěvovat dětskou psycholožku,“ vzpomíná dvojnásobná maminka Andrea (43).
Přetvářka vyčerpává!
Proč je vaše dítě ve škole vzorné a učitelé si ho nemohou vynachválit, zatímco když je s vámi, chová se nevyzpytatelně, je drzé a na něčem se s ním domluvit je téměř nadlidský úkol? Děti, zejména ty dospívající, které trpí některou z poruch chování nebo učení včetně úzkostné poruchy, se obvykle za svůj „hendikep“ stydí, není jim příjemné, jak je jiné vnímají, a tak se od určitého věku snaží všemožně maskovat příznaky „odlišnosti“. „Setkáváme se s tím, že se ve škole nadprůměrně snaží, chtějí fungovat jako všichni ostatní a vyvinou pro to maximální úsilí. Často mají lepší prospěch než ostatní a chtějí udělat co nejlepší dojem. Snaží se potlačovat své slabosti a negativní stránky, aby nebudily jakékoli rozpaky a okolí je bralo jako „normální“, uvádí psycholog Jerry Bubrick, PhD. Podle jeho slov pak ve chvíli, kdy dorazí domů, zažívají takový pocit úlevy, jako když sundáte boty, které vás tlačí. Řeknou si: „Aha, teď už zase můžu být sám sebou.“ Doma je totiž nikdo nehodnotí, neposuzuje a neškatulkuje, mohou dát volný průchod emocím. Zejména těm negativním.
