Proč je uspávací metoda „nechat vybrečet“ tolik kontroverzní?
Některá miminka usínají naprosto předpisově, téměř na požádání, z jiných jejich totálně vyčerpaní a zoufalí rodiče doslova šílí a jsou ochotni, obrazně řečeno, upsat duši ďáblu, aby jejich malý křikloun konečně na pár hodin zabral. A nebudeme si nic nalhávat, v okamžiku, kdy už nic jiného nepomáhá, přicházejí často na řadu nekompromisní metody…
Bezesné noci plné pláče, stresu a únavy, i to patří k mateřství. Jenže jak s tím naložit? „Jen ho nech, ať se vyřve, za chvíli se uklidní!“ A na druhé straně: „To snad nemyslíš vážně, to mu přece nemůžeš udělat, chce pochovat! Ubližuješ mu!“ Dva názory, dva nesmiřitelné tábory… Jasně že bude miminko plakat, s tím asi počítá každá máma, popravdě ale žádnou asi nenapadne, že by jí měl být spánek odepřen do prvních narozenin potomka.
Dejte na vlastní instinkt
Podle odborníků je nejčastější příčinou nespavosti miminek vývoj podmíněného reflexu, který doprovází usínání. To bývá spojeno s uspávacími rituály (dítě si zvyklo usínat v matčině náručí, během kojení, v kočárku, za tlumeného světla noční lampičky a podobně). Co z toho plyne?
Pokud již maminka stihla vytvořit „nevhodné“ rituály, nemůže se divit, že když se později pokusí položit spící dítě do postýlky, to je během chvilky opět vzhůru a dožaduje se opakování rituálu pláčem. Maminka samozřejmě nevydrží, vyhoví mu, a tak stále dokola posiluje nevědomky tento podmíněný reflex, kdy se dítě domáhá svého. Toho, co zná a na co si zvyklo. A situace se komplikuje, vzniká začarovaný kruh, ze kterého je potřeba dostat se ven.
Ferberova metoda vyžaduje důslednost
A také dostatečnou psychickou odolnost. Nechat kojence vyplakat až do usnutí? A jak poznat, po jak dlouhé době je to již „přes čáru“? Vzdát to po pár dnech, nebo se kousnout a vytrvat? Existuje nějaká zlatá střední cesta? Vždy záleží na rodičích, jejich emočním stavu, vzájemné dohodě a také aktuálním stadiu únavy a vyčerpání.
"Ferberizace" je jednou z nejznámějších uspávacích technik založených na postupném "udolání" dítěte. Má své zastánce, u kterých zafungovala, také ale spoustu nekompromisních odpůrců (mezi rodiči, psychology i pediatry), kteří jsou přesvědčeni o její škodlivosti. Podle nich jde o velmi nebezpečnou disciplínu, která poškozuje psychický vývoj dítěte.
Tvrdé, ale účinné
„Ferberovu metodu nám doporučil pediatr, seznámil nás s tím, jak funguje, co dodržovat, a také varoval, že to nebude snadné. Odhodlali jsme se ji vyzkoušet a musím říct, že první tři noci byly doslova očistec. Pamatuji si, že jsem úplně vynervovaná stála v kuchyni a na budíku na troubě sledovala, kolik uběhlo času a kdy se budu moci vrátit do pokojíčku. Nenaspali jsme s manželem za ty tři dny více než deset hodin a padali jsme vyčerpáním. Od čtvrté noci se to ale zázračně zlomilo, a světe div se, dítě spalo,“ vzpomíná Blanka (35), maminka tříletého syna Dominika.
Jak to funguje?
Takzvaná "ferberizace", jejímž autorem je pediatr Richard Ferber, se dá využívat u kojenců starších čtyř měsíců. Je založena na tom, že dítě se nechá – určitou dobu to musí samozřejmě trvat – vyplakat a unavit. Rodiče ho v pravidelných intervalech chodí kontrolovat a ukonejšit a tyto časové úseky postupně prodlužují. Cílem celého procesu je, aby dítě dokázalo usnout samo.
Průběžně se naučí, že pláč a křik nic nezmůžou, že zdlouhavé uspávání v podobě chování, nošení nebo krmení nebude následovat. A tak to časem jednoduše vzdá. Metoda má celou řadu zapřisáhlých odpůrců, kteří tvrdí, že pro takto malinkatá miminka je krutá a vyloženě škodlivá, že podkopává důvěru a citové vazby k rodičům, kteří nereagují dostatečně adekvátně na potřeby dítěte. Příznivci této techniky jsou naopak přesvědčeni, že i takto malé děti dokážou manipulovat s emocemi dospělých a důsledně se domáhat pozornosti.
A díky této metodě si poměrně rychle osvojí návyk usínat samostatně. Stejně tak platí, že pokud se pak během noci probudí, jsou schopné znovu usnout, aniž by k tomu potřebovaly bezprostřední asistenci rodičů.
Co říkají průzkumy?
Americká dětská lékařka Sujay Kansagra, ředitelka pediatrického neurologického programu spánkové medicíny na Duke University Medical Center v Severní Karolíně, tvrdí, že poslední studie prokázaly jednoznačný přínos této techniky „výcviku“ pro zlepšení kvality spánku dítěte i rodičů a z dlouhodobého hlediska nebyla prokázána žádná reálná rizika pro zdraví kojence. To vše ale za předpokladu, že se metoda používá u dětí až od čtyř nebo šesti měsíců věku (ne dříve) a pouze u těch naprosto zdravých a vyvíjejících se bez problémů. Pokud dítě trápí například reflux nebo koliky, je na místě velká opatrnost a razantnější řešení je potřeba prozatím odložit.
