Když začnu fňukat, přijdou! Neuhádnete, co se honí hlavou čtyřleťáka!
Napadlo vás někdy popřemýšlet o tom, co se honí v hlavičce vašeho malého potměšílka? Tady máte jeden typický den z jeho pohledu.
4.30:
Hmm... Už jsem napůl vzhůru. Jo, bylo by to určitě mnohem útulnější v posteli maminky a tatínka. Co takhle docapkat do ložnice a vetřít se mezi ně do vyhřátých peřin? Říkají sice, že už se tam nevejdu, ale dokážu se zavrtět tak, že si prostor nakonec udělám. No co, milují mě, tak se určitě dokážou vzdát posledních dvou hodin pohodlného spánku.
4.35:
Ale ne! Neeeee! Jak se to mohlo stát? Nechal jsem svou červenou medvídkovou deku u sebe v posteli. Když teď začnu fňukat nebo rovnou brečet, maminka se určitě vzbudí a dojde mi pro ni, protože já jsem moc unavený na cestu zpátky do svého pokoje.
6.40:
Prosím, nedovolte mámě, aby mi v jednom kuse opakovala, že už musím jít do školky. Jestli to připomene ještě jednou, myslím, že začnu bulet. Ach ne! Už to zase řekla! Cože? Dneska je ten karneval? To znamená, že budou koláčky a bonbony! Chci jít do školky! Teď hned, pojďme už!
7.00:
Musím nějak získat ten pomerančový džus. Nikdy jsem snad ještě neměl takovou žízeň. Uf, proč mě moje máma pořád tak týrá a pokaždé mě donutí říkat „prosím“ a „děkuji“? Jenom mě to zdržuje, ztrácím čas. Dneska jí trvalo vážně dlouho, než ta slovíčka ze mě vydolovala. Musím zapracovat na svých schopnostech, jak si lépe organizovat čas.
7.15:
Máma zapnula televizi, jupí! Jako by četla mé myšlenky. Jak věděla, že chci koukat na pohádku? Tak prý raději zprávy, hmmmm….
7.20:
Miluju čokoládové lupínky, jen bych si místo mléka dal mnohem radši kakao. Musím to mámě znovu zopakovat, nejméně dvacetkrát, aby si to už konečně zapamatovala!
7.30:
Zbožňuju, když můžu běhat po domě úplně nahý, je to taaaaak pohodlné!
7.35:
Maminka mě už poosmé požádala, abych se oblékl. Vždyť už jdu na to, ach jo. Jééé, jestlipak je tátův telefon nabitý? A kde leží tablet? Nutně si potřebuju zahrát aspoň jednu hru, to přece stihnu. Nechci se oblékat, nechci jít do školky, chci hrát hry. To je ale legrační, máma chce asi zrovna hrát na honěnou. Bohužel, dostihla mě a odebrala mi telefon. Musím poslouchat šéfovou, tak se obléknu. Tak jsem na to prostě zapomněl, no.
8.00:
Chtěl jsem jít do školky těmi předními dveřmi. Tak proč se máma žene k těm zadním, proboha? Domáhám se svých práv a řvu. Proč je sama otevřela, když ví, že to vždycky chci dělat já sám? Zase spouštím slzy, to zabírá. Vracíme se a otevírám dveře. Přední!
8.25:
Musím hned připomenout všem dětem, že jsem tady šéf. Proč si se mnou nechce nikdo hrát? Nebudu tady, chci okamžitě domů, dívat se na televizi a hrát hry.
9.05:
Miluju školku a své kamarády.
9.20:
Nesnáším školku.
9.50:
Chci jít domů. Hned.
10.08:
Nesnáším školku!
10.25:
Líbí se mi tady, chci tu bydlet, už napořád.
11.15:
Přál bych si, aby naše paní učitelka Markétka byla mou mámou. Vesele se směje a voní jako žvýkačka.
11.45:
Oběd, hmmmm. Máme rajskou, tak to si půjdu přidat. Dvakrát.
12.30:
Ne, nechci si zdřímnout, nebudu spát, tak proč mě nutíte? Chci jít hrát kopanou nebo postavit hrad z lega. Proč mám ležet a zírat do stropu? Už jsem přece dost velký, nepotřebuju odpoledne spát, to dělají mimina!
12.47:
Chrrrrrrr……..
14.30:
Kdy už mě konečně přijde máma vyzvednout? K svačině jsou preclíky, no fuj, to jíst nebudu! Jenže mám hlad…
14.52:
Pořád mám hlad. Kdy už konečně dorazí máma? Cože, mám si hrát na princezny? Tak určitě!
16.00:
Hurá, máma je tady! Zajímalo by mě, co teď podnikneme. Doufám, že půjdeme na zmrzlinu nebo do obchoďáku, hodil by se nový auťák (panenka, píšťalka, parník nebo třeba stodvacátýšestý plyšák).
16.03:
Proč se mě máma už poněkolikáté ptá, jestli nepotřebuju na záchod? Ne, nechci „lulat“ ani kakat.
16.08:
Vůbec nechápu, proč máma tvrdí, že nejdeme ani do cukrárny, ani nakupovat. Proč mi nechce splnit můj velký sen? Nerozumí mi, nemá mě ráda, nebudu s ní kamarádit! Pořád tomu nemůžu uvěřit.
16.12:
Jejda, musím čurat. Nutně. Na chodníku nebo u plotu?
16.30:
Tak jsme doma. A co teď? Mám to, budeme hrát na lechtanou, na pavouky, schovávanou nebo dáme polštářovou bitvu.
17.21:
Proč už se mnou maminka nechce hrát? Vždyť jsme si nehráli ani jednu minutu! Prý musí vařit, pche! Proč? Stejně nebudu večeřet!
17.29:
Mami, zapnu si televizi. Cože? Proč tam mluví nějaký chlap, já chci příběhy o vláčkách! Tohle zjevně nejsou příběhy o vláčkách! Proč sakra máma neodpovídá, i když na ni křičím tak, že to prostě nemůže přeslechnout? Řvu jako lev, aby mi přišla přepnout program, a nic se neděje. Tohle je taková nespravedlnost, proč mě nechá čekat?
17.34:
Aha, takže se zase čekalo na to (nechápu proč, prý „kouzelné“) slovíčko „prosím“. No tak teda jo, když to jinak nejde. Máma mi přepnula program a našla vláčky. Miluju svou mámu, je nejhodnější!
17.37:
Mám takovou žízeň! Chci pít. Šťávu nebo džus. Musím dostat pití. Křičím, nikdo se neozývá, takže zase ztrácím čas s tím zbytečným „prosím“.
17.51:
Mám hlad, dejte mi někdo najíst. Maminka pořád ještě vaří, prý musím počkat. Jenže to nevydržím, jsem hladový a potřebuju jíst hned! Začínám bulet, to zabere.
18.02:
Proč je máma tak vynervovaná a rozzlobená? Jo aha, zavrhl jsem celkem šest variant večeře, které mi za posledních pět minut nabídla. Když budeme ještě chvíli pokračovat, určitě najdeme něco, na co mám chuť. Doufám, že to bude pudink!
18.21:
Tak jsem snědl kousek sendviče se šunkou, smetanovým sýrem a okurkou. Vážně nechápu, proč mi nedovolili dát si ty čokoládové sušenky. Prý jednu za odměnu, když sním aspoň půlku sendviče. Tak jo, proč ne.
19.12:
Táta je doma! Bohužel jsem zrovna dost zaneprázdněn hraním hry na tabletu, takže ho nemůžu jít přivítat a říct mu ahoj. Nechám ho, až přijde za mnou.
19.20:
Pomoc, berou mi tablet. Proč mě nenechají hrát? Vždyť jsem začal sotva před pár minutami.
Tohle je ta nejhorší věc, jaká se mi kdy stala. Není na světě tolik slz, kterými bych dostatečně vyjádřil, jaké příkoří se mi děje.
19.50:
Neeee, nechci dneska spát v pyžamu, nebudu se převlékat, zůstanu v tričku a teplákách, ve kterých jsem si celý den hrál na písku a hřišti. Ráno se aspoň nebudu muset znovu oblékat. Co jim na tom vadí, prosím vás?
20.21:
To byla ale krásná pohádka. Myslím ale, že mám zase hlad. Potřebuju sendvič se sýrem, jinak neusnu.
20.26:
Pořád jsem hladový! Příšerně hladový! Mám žízeň a chci džus. A taky sklenici mléka, jinak prostě spát nebudu. Bolí mě bříško.
20.36:
Nemůžu usnout. A nikdo mi nepomůže!
20.38:
Chrrrrrrrr……..
4.30:
Hmmmm, už je ráno? Asi ne, máma s tátou ještě tak klidně chrní, nejvyšší čas, abych se k nim přesunul. A hlavně nezapomenout tu medvídkovou deku…
