Tři chytré způsoby, jak si nepokazit vztah s dospívajícími dětmi!

Ano, měli byste dokázat akceptovat, že vaše ratolesti rostou, mění se a vyvíjejí přímo před vašima očima, a zároveň předpokládat, že budou chtít měnit své návyky, denní režim a domácí zavedená pravidla, své zájmy možná přesměrují jinou cestou, vytvoří si jiný okruh přátel, chtějí trávit více času mimo domov…Pokud se chcete vyhnout zbytečným nedorozuměním a hádkám, práskání dveřmi a rozlíceným výstupům nebo ukřivděným pohledům, vyzkoušejte tohle.

Nedovolte, aby jim všechno prošlo

Jistě, spoustu věcí můžete chápat a respektovat, neznamená to ale, že je budete povzbuzovat a podporovat v čemkoli, co si zamanou, a to třeba jen proto, abyste nevyvolali konflikt. Příliš benevolentním přístupem způsobíte nejspíš více škody než užitku. Bojkotuje potomek vaše rozhodnutí? Odmítá plnit své povinnosti? Je drzý a chová se nepřípustně? Zakažte si obligátní: „No jo, je v pubertě, z toho se časem dostane, to odezní a zase bude normální.“ Ne. I pro dospívající, jakkoli procházejí těžkým obdobím rozvoje své osobnosti, musí akceptovat a dodržovat pravidla hry a určité meze slušného vystupování doma i ve společnosti. Věnujte jim dostatek pozornosti, všímejte si změn, které se u nich projevují, mluvte s nimi a zdůrazňujte zásadní hodnoty, které v rodině vyznáváte. Dopřejte jim volnost a svobodu, dejte vlastní prostor, aby mohli růst, zpovzdálí je ale neustále „jistěte.“ I když to nedávají najevo, potřebují vědět, že vám záleží na jejich názorech a přáních a že je uznáváte a přijímáte takové, jací jsou.

Buďte především přítelem

Všichni vám určitě říkají, že jedním ze základních pravidel výchovy je, že budete v první řadě rodičem, nikoli kamarádem, ke kterému si děti mohou takřka všechno dovolit. Což je sice pravda, ale jen do chvíle, kdy vychováváte děti, ne dospívající. V patnácti nebo šestnácti letech už potomky zpravidla neučíte, jak se mají chovat, co je slušné a co nepřijatelné, jak správně stolovat a podobně. Téměř dospělému dítěti už většinou jen ukazujete (nejlépe vlastním příkladem), jak má žít a pohybovat se ve světě, který ho obklopuje. Všichni víme, že hormony zmítaní teenageři neposlouchají své rodiče, vymezují se proti jejich názorům, v jednom kuse jsou v opozici a takřka spolehlivě s ničím nesouhlasí. Ať budete přísní a nekompromisní sebevíc, stejně nad nimi velkou část kontroly a vlivu ztrácíte. Nechcete být přeci v pozici dozorce, policajta a vojáka dohromady. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že se stanete parťákem, který po nocích pomáhá prořezávat pneumatiky aut zaparkovaných před domem, zajít si společně na pizzu nebo navrhnout výlet na kole nebo rodinný večer v kině, to určitě můžete. Když budete jen přikazovat, zakazovat, vyhrožovat a trestat, nenaučíte tím dospívajícího, jak se správně chovat a nést důsledky svých činů. Daleko pravděpodobněji se naučí jen lhát a vymýšlet věrohodné výmluvy. Příklad? Buďte si jisti, že když sedmnáctileté dceři striktně a bez diskuse zakážete tetování, poběží do nejbližšího tetovacího studia hned v den své plnoletosti.

Nepodceňujte jejich trable

Jakkoli vám potíže a trápení vašeho citově labilního a rozháraného puberťáka připadají hloupé, triviální nebo dokonce úsměvné (což po pravdě, často skutečně jsou, to ale víte jen vy, díky zkušenostem dospělého člověka), nemávejte nad nimi rukou. Pro dospívající dítě jsou problémy, se kterými se potýká, velmi skutečně a trýznivé. Pokuste se představit si, jak by bylo vám, kdyby někdo pro vás důležitý, člověk, kterého milujete a důvěřujete mu, bagatelizoval a zlehčoval cokoli, co vás rozrušuje, trápí a je pro vás v životě skutečně těžké. Můžete namítat, že by se děti měly naučit poprat se svými city, to se jim ale bude snadněji učit s vaší podporou a pomocí. Nebojujte za ně a neřešte jejich problémy, berte je ale vážně, vysvětlujte, jak to ve světě chodí a ukažte jim, jak zdravě zvládat negativní emoce a reagovat na různé situace.