Lechtáte děti? Ubližujete jim a omezujete jejich svobodu, zní varování
Zlechtal vás někdo někdy tak, že jste se nemohli ani hnout, protože jste se smíchem vydali ze všech sil? Jak jste se cítili? Přišlo vám to celé jako veliká legrace nebo vám to bylo nepříjemné a vnímali jste to spíše jako ohrožení? Přesně tak to nejspíše připadá dětem, které rodiče lechtají a nedbají na jejich prosby, že už dost.
Když jsem byla malá a rodiče mě lechtali, nepovažovala jsem to za bůhvíjakou zábavu. Oni naštěstí nejspíše taky ne, takže to nedělali moc často a hlavně ne moc dlouho. Já svoje děti krom občasného pošimrání na malém kousku těle nelechtám, prostě nevím, proč bych to měla dělat.
O lechtání jsem vlastně nijak neuvažovala až do doby, kdy jsem si přečetla, že to vůbec není zábava, ale trápení lechtaného a že smích, který vydává, vůbec není tím, za co ho považujeme. Totiž radostnými výkřiky, kterými dotyčný dává najevo, že to celé je velká zábava.
Právě smích je hodně matoucí, jenže ten při lechtání vůbec není dobrovolný. "Lechtání de facto způsobuje konvulzivní svalové kontrakce, jejichž výsledkem je hýkavý smích, ačkoli to lechtaný člověk vůbec nemusí vnímat jako legraci," napsala na webu ScaryMommy Jennifer Lehr, matka dvou dětí a autorka několika knih o výchově.
Tenká hranice mezi smíchem a pláčem
Jinými slovy smějeme se, aniž bychom to mohli ovlivnit a zastavit. Zmínila zároveň pocit bezmoci, kterou přitom lechtaný člověk zažívá. Ostatně evoluční biolog Richard Alexander už před časem v The New York Times napsal, že smích provázející lechtání nemá nic společného se šťastným smíchem. Podle něj je tady navíc velmi tenká hranice mezi tím, kdy se dítě ještě (zdánlivě) směje a kdy se rozpláče.
Mimochodem, za vlády dynastie Chan se v Číně lechtání stalo součástí mučení používané jako trest pro šlechtu, protože bylo dostatečně hrozné a přitom nenechávalo žádné viditelné stopy. Lechtání bylo součástí trestů i ve starověkém Římě a zaznamenány jsou i případy, kdy nacisté mučili židovské vězně pomocí lechtání peřím. Lechtání bývá také součástí sexuálních praktik, kde jej používá dominantní z partnerů.
Samozřejmě, lechtající rodiče nebo třeba starší sourozenci nechtějí dítě mučit, nebo jen z legrace, ale ani tak nelze podle kritiků brát lechtání na lehkou váhu. "Jen jsem lapal po dechu, dusil jsem se, ale všichni si mysleli, že se směju a že nemůžu popadnout dech kvůli tomu," citovala Jennifer Lehr vzpomínku dospělého muže na lechtání.
Jedna dospělá žena zase vzpomínala na pocit bezmoci, kdy ji lechtající matka zaklekla a nepřestala, ani když dítě říkalo dost. "Vadilo mi to, nakonec jsem se často rozplakala, tehdy mě konečně pustila a řekla mi, že neví, proč tak vyvádím, když se mi nic nestalo," dodala žena.
Za úplně pomýlenou považuje Jennifer Lehr snahu rozesmát pomocí lechtání potomka, který je z nějakého důvodu rozmrzelý. Smích možná vyvoláte, ale lepší náladu ne. Napadlo by vás lechtat dospělého člověka, který nemá dobrou náladu? Podle ní, když už, mělo by být lechtání vždycky dobrovolnou aktivitou na popud dítěte, které má jeho průběh pod kontrolou, a lechtající člověk by měl vždy respektovat pokyn k ukončení.
A přidává několik pravidel, která stojí minimálně za úvahu:
- Pokud je dítě příliš malé na to, aby o lechtání dokázalo mluvit, nedělejte to vůbec. Jistota je jistota.
- Před lechtáním se zeptejte, zda dítě skutečně o tuhle zábavu stojí.
- Předem se domluvte na nějakém signálu, pokud možno neverbálním, který bude znamenat STOP v případě, že by dítě nemohlo smíchy mluvit.
Nemusíte dítě lechtat, aby se smálo. Holčička se směje i pláče, když se vidí na videu.
