S druhým dítětem je všechno jinak! 4 věci, které jsem dělala, ale už nikdy nebudu!

...

Autor: iStock

Je těžké stát se poprvé maminkou, protože absolutně netušíte, do čeho jdete a co se to vlastně děje. Načetla jste sice spoustu knih, radila se s vlastní matkou, vyptávala kamarádek a proseděla hodiny na internetových diskusích, stejně ale nemáte ani nejmenší zdání, co vás ve skutečnosti čeká, dokud to nezažijete na vlastní kůži.

„Všechny ty zkušenosti, poznatky i omyly, které jsem si pracně a často v slzách a na pokraji nervového zhroucení „vydřela“ před několika lety s prvorozenou dcerou, hodlám nyní, po narození našeho benjamínka, zužitkovat v praxi. Myslím, že jsem dostatečně poučena a zcela jistě vím, že existují věci, které pro tentokrát již odmítám podstupovat,“ říká Vanda (36), maminka pětileté dcery Anetky a syna Daniela (ještě v bříšku). A prozrazuje, které to jsou.

Autor: iStock

V okamžiku, kdy mě s dcerou přijali do porodnice, jsem zavolala své matce a manžel své sestře, mojí švagrové, která už měla za sebou tři porody. Obě byly s námi na sále po celou dobu, až do chvíle, než se dcera narodila. Myslela jsem si, že mi pomůžou více než manžel, ve skutečnosti mi ale jejich přítomnost přinesla jen více stresu a úzkosti. Měla jsem dost těžký porod a cítila se pod neustálým tlakem. Jejich dobře míněné rady a doporučení mi brzy začaly lézt na nervy. Pořád se na něco vyptávaly a nenechaly mě v klidu, od lékařů pořád chtěly vědět, jak porod postupuje. Neznamená to, že bych jim nebyla vděčná za zájem, nemohla jsem se ale soustředit na sebe, správné dýchání a rodící se dítě. A po porodu to nebylo o moc lepší.

Ani jsem se nestihla prospat a oddechnout a už se mi nahrnula do pokoje snad celá rodina. Nikdo nerespektoval mé soukromí, nikoho nenapadlo, že potřebuji klid. Byla jsem vyčerpaná a vlastně ani nevím, kolik lidí se vystřidalo u mé postele. Předstírat, že je vše v pořádku, usmívat se a nechat každého pochovat ten maličkatý uzlíček, jsem vydržela celé dvě hodiny, pak jsem potichu požádala manžela, ať je odvede, že už nemám sílu. Chtělo se mi brečet. Chápu, že miminka jsou vzrušující a lákavá, ale prosím, vždy je vhodnější předem zavolat a zeptat se, zda jsem v pohodě a cítím se na návštěvu.

Autor: iStock

Slibuji sama sobě, že se tentokrát budu snažit spoléhat výhradně sama na sebe a svůj mateřský instinkt. Nehodlám se ptát sousedky, jaké používá plínky a zda jsou lepší vlhčené ubrousky s heřmánkem nebo aloe vera, zakazuji si diskutování na všech možných maminkovských fórech o barvě stolice a typech dudlíků, stejně jako volání pediatrovi v osm večer, jestli může být ta červená vyrážka nebezpečná.

Stejně tak vyhlašuji stopku všem nevyžádaným radám. Pěkně prosím, vyčkejte se „zaručenými“ návody a chytrými poznámkami na okamžik, kdy se vás skutečně sama zeptám na to, co mě zajímá a budu chtít znát váš názor.

Autor: iStock

Zní to divně? Ale je to tak. Jednou z největších chyb, které jako novopečené maminky děláme je ta, že si myslíme, že potřebujeme, aby nám (zejména v prvních týdnech) někdo s miminkem pomáhal. Nic není vzdálenějšího pravdě. Ne, nepotřebuji pomoc s miminkem, to zvládnu úplně sama, ale uvítala bych pomoc se vším ostatním. Nic mě nepotěší více, než když zazvoní návštěva a v ruce bude držet hrnec plný navařené omáčky nebo rizota.

Budu nesmírně vděčná za kohokoli, kdo mi zajede na velký nákup do supermarketu, abych s čerstvými stehy nemusela tahat pytle se psím žrádlem a kartony vod. Nepotřebuji, aby u nás seděla tchýně a s domněním, že mi pomáhá, čtyři hodiny chovala v náručí své spící vnouče. Upřímně, uvítala bych, kdyby raději vyžehlila, připravila večeři nebo mi aspoň donesla sklenici vody nebo uvařila čaj. Zcela jistě tentokrát požádám svého manžela, aby si vzal v práci pár dní volna a strávil je s námi doma. A pokud mi někdo nabídne pomoc, budu upřímná a řeknu, co skutečně potřebuji. Musím mít totiž dost síly pro své děti.

Autor: istockphoto.com

Dcerka se nám narodila měsíc před Vánocemi a tak, sotva jsme dorazili z porodnice domů, začali jsme dostávat pozvání na vánoční večírky. A já jsem šla. Nakojila jsem, odstříkala mléko, u miminka zůstala moje matka nebo sestra a s manželem jsme vyrazili. Nechtěli jsme zklamat své přátele a kolegy, takže jsme během několika týdnů absolvovali pět oslav. Dnes si říkám, proč vlastně? Proč jsem jednoduše neřekla „děkuji, ale nepřijdu“? Lidé často automaticky předpokládají, že dvacet čtyři hodin po porodu jste absolutně fit a až na to, že vám doma v postýlce spí malý andílek, se u vás vlastně vůbec nic nezměnilo. Vždyť přeci „jen“ máte dítě! Jenže právě to je pro vás nyní tím nejdůležitějším! Takže se všem omlouvám, že tentokrát nepůjdu nikam. A pokud se někdo urazí a nepochopí, že toužím zůstat doma s mým čerstvě narozeným dítětem, stejně si mou přítomnost nezaslouží.