Jak vypadá člověk, který na síti shání nahé fotky kluků i holek? Asi vás to překvapí!

Rozhovor vznikl k celosvětové kampani za bezpečné užívání internetu Safer Internet Day, která vyvrcholila 11. února. Asi největší riziko, pokud jde o děti? Seznamování se s cizími lidmi, to může někdy skončit tragicky. "Zakazování internetu ovšem nemá smysl," dodává odborník. 

Říkáte, že děti o rizicích vědí – ale proč se podle toho nechovají? Říkáte zároveň, že to zlehčují – jak tohle změnit, aniž by děti byly zbytečně vystrašené? 

Oběťmi bývají často děti v nejzranitelnějším věku mezi 11 až 16 lety. U dívek to bývá tak, že se zamilují na internetu do neznámého chlapce, kterému po čase pošlou intimní materiály. Je to z lásky. Nevnímají to jako útok od někoho cizího. Láska na celý život...

Nejčastější klišé, které slýchávám, je: "Vždyť mu bylo 15, nebyl to žádný pedofil, tomu bych přece nenalítla..." Mezi nejčastější mýty patří hlavně představa, že nás na internetu mohou zneužít pedofilové. Ideálně by měl vypadat starý kolem 50 let a mít fotku v baloňáku. Přitom nejčastější útoky mají na svědomí lidé ve věku mezi 17 a 23 lety.

Žádní pedofilové, ale normální heterosexuální nebo homosexuální jedinci bez nějaké sexuální deviace. Ti lidé už vyrůstali na internetu, vědí, jak se s dětmi bavit, co frčí za hudbu, znají youtubery, seriály... A dítě nemá šanci poznat, že se baví s útočníkem.

Jasně, takže pokud to dobře chápu, tak dívka dejme tomu 12, 13 let si domněle píše s patnáctiletým klukem, ale jemu je dvacet... A prostě chce její fotky?   

Přesně tak. Holky své nahé fotky jen tak neposílají. Potřebují se zamilovat, věřit protějšku. U kluků to je jinak. Ti své fotky posílají sami od sebe s očekáváním, že druhá strana zašle taky. Drtivá většina dětí v první fázi ty fotky posílá dobrovolně, ne pod nátlakem.

________________________________________________________

Co následuje pak? To Martin Kožíšek popsal například v nedávném rozhovoru pro Deník N: "Řekl bych, že nejčastější jsou sběrači intimních fotek. Někdo ty fotky odněkud ukradne, ale další je loudí pod různými záminkami nebo falešnou identitou. Ale tím to často končí, jednorázová potřeba... Někteří se ale nespokojí s tím, že jim dítě poslalo nahou fotku, začnou ho vydírat nebo lákat ven. Spíš než o násilí jde o vydírání nebo o přísliby finančních odměn.

Před dvěma lety jsme točili dokument Černota. Založili jsme profil šestnáctiletého kluka, nahráli fotku a napsali: Nudím se. Vypnuli jsme počítač. Do rána měl 1200 nabídek k seznámení, z toho 800 za peníze. Vytipovali jsme deset lidí, ty jsme pozvali na schůzku, to byli ti, kteří projevili největší zájem a trochu se snažili prověřit, jestli je kluk skutečný, takže to nebyli úplní troubové. Nabízeli od pětistovky do třiceti tisíc za různé věci. Něco podobného jsme dělali víckrát, lákali jsme i na dvanáctiletého kluka…"

Martin Kožíšek také upozornil na to, že když třeba nějakého patnáctiletého nebo šestnáctiletého kluka požádá neznámá kráska během pár minut o nahou fotku, může to být homosexuál s falešným profilem. 

________________________________________________________

Lepší se povědomí rodičů o tom, co všechno dětem na síti hrozí? 

Bohužel to jde velmi pomalu. V dnešní době není ani tak problém vzdělávat děti nebo pedagogy, problémem je dostat na vzdělávací akce rodiče. I když je rodičům nabídnuto, že mohou zůstat na chvilku po třídních schůzkách a dozvědět se třeba něco o tom, co dětem hrozí za rizika na síti, nedorazí.

Obecně platí, že čím menší škola, tím větší zájem rodičů. Malé školy fungují často komunitně a dost často se na podobných akcích podílejí sami rodiče.

Máte nějaký tip, jak rodiče vyburcovat? My o tom čas od času píšeme, ale popravdě řečeno zájem je spíše vlažný, ačkoli nám ty informace a statistiky přijdou alarmující. Mají rodiče pocit, že se jich to netýká nebo že to stejně nemohou mít pod kontrolou? 

Čas od času médii proběhne zpráva, která donutí rodiče jednat. Zmínil bych několik let starý hoax Modrá velryba. Ten tvrdil, že existuje hra, která navádí děti plněním úkolů až k sebevraždě. I když to nebyla pravda, tak rodiče zbystřili a začali se o bezpečnost svých dětí zajímat.

Děti jsou navíc dost často technologicky napřed a mají pocit, že by jim rodiče s případnými problémy moc nepomohli. Z toho pramení docela děsivá statistika, že jen dvě procenta dětí by šla za rodiči, pokud by je na internetu někdo vydíral.

Co vy osobně považujete v současnosti za největší riziko spojené s pohybem dětí na síti? 

Rizik je celá řada, ale zmínil bych navazování kontaktů s cizími osobami. Ty jsou schopny pod falešnými identitami děti zmanipulovat, případně zneužít. Metodám, které tyto identity na síti používají, říkáme sociální inženýrství. Jde o důmyslný způsob, jak děti dostat do konkrétní situace, která může občas skončit i tragicky.

A naopak – jaký rodičovský postup je nejúčinnější, pokud jde o bezpečnost dětí? Jsou to například otevřenost a hovory s dětmi na tohle téma? Nebo nějaká drastická omezování?

Zakazování internetu nemá smysl. K wi-fi síti se děti dokážou připojit z mnoha přípojných bodů nebo jim mohou kamarádi vytvořit hotspot. Raději si s dětmi promluvte, případně jim poraďte, kam se mohou v případě problémů obrátit.

Útočníci sázejí na to, že se děti nesvěří

Největším problémem je, že si děti nechávají tyto problémy pro sebe. Na to bohužel sázejí i útočníci. Přitom by stačilo, aby děti byly všímavé a jakékoli podezřelé jednání na internetu nahlásily nebo se někomu svěřily. Často tím mohou někomu zachránit život.

Jak vlastně děti rodiče v tomto ohledu berou? Nechají si to od nich vysvětlit? 

Nenechají. O rizicích děti moc dobře vědí. Často se nám stává, že děti z řad obětí prozradí, že jim na škole o rizicích povídali, ale ony měly pocit, že se jim to stát nemůže, že to všichni zbytečně zveličují.

A co učitelé a školy? Dovedou správně reagovat například na kyberšikanu? 

Některé případy školy neřeší moc citlivě a v tomto ohledu to nemají moc jednoduché. Kyberšikana je dost často spojená s klasickou šikanou a má mnoho projevů.

Setkáváme se čím dál častěji s ostrakizací, čili vyloučením z kolektivu, a to nejen fyzickou, ale i digitální. Důvodem může být nějaký handicap dítěte nebo jen to, že nenosí značkové oblečení nebo nevlastní drahý mobil.