Přiznání matky: Co bych chtěla říct svému teenagerovi, ale neudělám to?

Život pod jednou střechou s dospívajícími potomky bývá někdy hodně náročný. Pro obě strany. Konflikty a nedorozumění jsou občas na denním pořádku a vy často vyslovíte věci, které byste za pár minut nejraději vzali zpět. Jenže to nejde. Znáte také ten pocit, kdy byste své nezdárné a rozzuřené dítě nejraději umačkali v náručí, místo toho mu ale vynadáte nebo mu něco vyčtete? Zkuste to změnit, možná vám pomůže vyznání dvojnásobné maminky Christine.

Vztek a objetí

Dnešní ráno začalo opět hádkou, v poslední době se to stává pořád častěji a většinou kvůli nějaké naprosto malicherné hlouposti. Následují zpravidla slzy, vztek a zlost na celý svět. A v tomto rozpoložení vyráží syn na poslední chvíli do školy. Když odejde, cítím úlevu, že ranní dohadování a stres s tím spojený pro dnešek skončily, ale zároveň obrovskou lítost, že zase odešel plný hněvu a pocitů křivdy a nepochopení. Co v té chvíli toužím udělat ze všeho nejvíc? Otevřít okno a zavolat za ním: „Miluji tě.“ A představuji si, že se vrátí, otevře dveře, obejme mě a řekne: „Je mi to líto, mami, mám tě rád.“ Jenže nic z toho se bohužel nestane. Proč? Chybí nám odvaha být upřímní a dát najevo pravé city?

Jsi tak úžasný!

Můj milý synu, toužím, abys věděl, že vidím tvou dobrotu, laskavost a smysl pro humor, chápu také tvou přecitlivělost a proměnlivé nálady. Vyrůstat v mladého muže je těžký proces a nerada bych něco pokazila. Cítím ale jako svou povinnost zajistit, abys vyrůstal „pod kontrolou“, nezneužíval svá práva a privilegia a nepletl si je s tím, že máš snad na něco z toho „nárok“. Nehodlám vychovat sebestředného sobce. Proto často maskuji své dojetí, překvapení nebo rozčarování z „výchovné“ diskuse nebo křiku. Ano, mnohdy možná vůči tobě je svět trochu nespravedlivý. Naprosto ti rozumím, když na mě pak prskáš, že si připadáš jako malé neschopné dítě nebo chycený v kleštích. Jsi tak sladká a něžná duše a srdce máš na správném místě, a i když to vím, nikdy ti to nepřiznám. Protože takové věci se přece silným mužům neříkají… Kdo mi ale poradí, jestli smím a kdy je na takové emoce ten správný okamžik?

Byla jsem v koncích, tak jsme tančili

V podstatě jsem hrozně vystrašená. Pořád, už od té doby, co tě mám. V jednom kuse mě děsí, co všechno bych mohla jako tvůj nejbližší člověk, tvoje máma, nenávratně pokazit. Možná proto ti někdy připadám tak nesnesitelná, nesmyslně přísná, pedantská a neústupná. I když zrovna nadávám, ječím nebo vyhrožuji, zůstaň prosím takový, jaký jsi.

Chtěla bych ti prozradit něco, s čím jsem se za celých čtrnáct let od chvíle, kdy ses narodil, nikomu nesvěřila. Když jsi byl malinkaté miminko, trávili jsme spolu celá odpoledne tancem. Každý, kdo by nás tenkrát viděl, by si určitě pomyslel, jak je to sladké, když se novopečená maminka kolébá v rytmu romantických písniček se svým uzlíkem štěstí v náručí. Ale jaká je skutečná pravda? Dělala jsem to jen a jen proto, že jsem zkrátka netušila, co si s tebou mám počít. Co jiného s tím ubrečeným dvouměsíčním kojencem dělat? Byla jsem totálně vyčerpaná, unavená, osamělá a k smrti vyděšená. Takže jsem jednoduše pustila hudbu a tančili jsme po bytě. A občas se úplně stejně cítím i teď. Padnou na mě podobné pocity vyčerpání, nejistoty a strachu. Nemám tušení, co a jak správně dělat s náladovým a nevyzpytatelným teenagerem, stejně jako jsem nevěděla, co mám dělat s novorozencem. Stejný nápor, stejný teror, stejný stres.

Vím, že nic nevím

Víš, co nikdy rodiče nepřiznají svým dětem? Že nemají tušení, co dělají. Jistě, z určitých důvodů, například z vlastní pohodlnosti, děláme konkrétní rozhodnutí (i když o nich někdy nejsme zcela přesvědčeni) a učíme se důvěřovat vlastním instinktům a intuici. Ale nikdy, vůbec nikdy nás neopouští všudypřítomný strach, zda vyhodnocujeme věci správně. Děláme pro vás dost? Rozhodli jsme se v tom nejlepším zájmu? Povolit, nebo nepovolit? Být benevolentní, nebo raději striktně přísní?

Navzdory všem našim pochybnostem a chybám existují skutečnosti, na kterých nikdo nic nezmění. Které? Bezpodmínečně vás milujeme. Zůstáváme v úžasu nad tím, jak se měníte před očima a rostou z vás dospělí lidé. Dali bychom bez váhání cokoli za váš bezstarostný veselý smích. Dmeme se pýchou, když vidíme, že se vám daří ve škole, vyhrajete v tenisovém turnaji nebo okouzlíte široké příbuzenstvo na rodinné oslavě svým šarmem a vtipem. Věříme, že jsme vám dokázali, navzdory všem vzájemným nesvárům a trápení, vštípit dobrý základ pro šťastný a úspěšný život. Do očí vám to ale nejspíše nikdy neřekneme. Proč? Asi proto, že prostě nevíme jak.